Od prvních tónů v ZUŠ k filmové hudbě: Inspirativní příběh mého žáka Filipa

Vítám vás u 10. dílu cyklu 12 inspirací pro červnovou duši učitele ZUŠ: aneb malé čtení k vaší kávě (či čaji).

Děkuji, že jste si udělali chvilku jen pro sebe! 🍵🫖

V minulém článku jsme se zamýšleli nad tím, jaký vliv mají osobnosti a instituce, jako je Pražská konzervatoř, na celé české hudební školství. Dnes vám představím živý důkaz toho, kam až může vést talent, píle a správné vedení, a zároveň se s vámi podělím o svou vlastní pedagogickou cestu a zamyšlení, které mi Filipův příběh přinesl. Příběh mého žáka, Filipa Štrobla, který letos absolvoval právě na této prestižní škole.

🌞 Každý z nás, pedagogů ZUŠ, sní o tom, že naši žáci najdou svou cestu a rozvinou svůj potenciál naplno. Je to pro nás ta největší odměna. A Filip je přesně takový příklad – mladý muž, který s neuvěřitelnou vášní a odhodláním šel za svým snem, a jehož cesta mi přinesla mnoho cenných lekcí.

Jeho hudební pouť začala brzy. V pouhých šesti letech zasedl poprvé k elektronickým klávesám pod mým vedením. A upřímně, v prvních dvou letech nepatřil k nejvýraznějším žákům mé třídy. Byl to spíše takový „průměr“, který si plnil své úkoly, ale nic nenasvědčovalo budoucímu výjimečnému vývoji. A právě v tom spočívá jedno z mých největších poučení: důvěřujme svým žákům a nechme jim čas tzv. „dozrát“. Někdy prostě jen potřebují čas, aby se jejich talent plně rozvinul, aby našli svou vnitřní motivaci a aby se jejich píle proměnila v opravdovou vášeň.

U Filipa jsem měla možnost sledovat, jak se z průměrného žáka stává nejen všestranný hudebník, ale i osobnost s jasným cílem. Bylo mi ctí ho provázet jeho hudebním vývojem celých třináct let až do roku 2019, kdy ukončil studium na ZUŠ. Během té doby jsem měla možnost přemýšlet o smyslu naší práce a o tom, co to znamená být dobrým pedagogem.

ZUŠ jako odrazový můstek: Cesta k všestrannosti a špičkovým soutěžním výsledkům

Filipův zápal pro hudbu byl vždy mimořádný a nesoustředil se jen na jeden nástroj. Kromě elektronických kláves, které byly jeho hlavním oborem, se sedm let pilně věnoval také akordeonu a pět let rozvíjel svůj hlas ve zpěvu u kolegyně Zuzany Benešové. Tato všestrannost mu otevírala dveře k mnoha hudebním dobrodružstvím. Zazářil jako sólista, ale i v komorních uskupeních, jako bylo klávesové trio, kde působil sedm let, nebo klávesové duo s Václavem Voharčíkem.

Hrál v orchestru ZUŠ a zpíval s Velkým dechovým orchestrem České Budějovice. Filipova hudba však nesloužila jen výkonu – s uskupením SOLIS Band pravidelně vystupoval na charitativních akcích, kde svou hudbou rozdával radost seniorům, obyvatelům domovů důchodců a postiženým dětem. Vidět ho, jak s radostí hraje akordeon např. v dechovkách, klávesy v populárních písních a zpívá, je inspirující důkaz, že hudba je pro něj posláním.

Mé zamyšlení: Soutěže versus láska k hudbě – hledání rovnováhy pedagoga

Filipovy soutěžní úspěchy byly dechberoucí a pro mé pedagogické vedení představovaly obrovskou výzvu i motivaci. Na elektronických klávesách patřil k naprosté špičce v celostátním i mezinárodním měřítku.

Začínal na přehlídkách jako Bílá věž, Konfrontace (Karviná) či Klávesfest (Lhenice), kde se od bronzových pásem postupně dopracovával až k nejvyšším příčkám jak v sólové, tak v komorní hře. Již na první oficiální soutěži MŠMT v EKN v roce 2013 postoupil až do ústředního kola. Tehdy tam získal ještě 2. místo. V mezidobí se již účastnil soutěže v Považské Bystrici, kde již padala zlatá pásma v sólu i komorní hře.

Rok 2016 byl pro něj doslova triumfální. Ovládl soutěž MŠMT v oboru EKN na všech úrovních – v okresním i krajském kole získal 1. místa a tituly absolutního vítěze, a to se mu podařilo i v ústředním kole ve Františkových Lázních, kde se stal absolutním vítězem 8. kategorie.

Na mezinárodní soutěži EKN v Považské Bystrici v roce 2018 se mu podařilo získat zlaté pásmo a stát se absolutním vítězem 5. kategorie v sólové hře, k tomu ještě přidal zlaté pásmo v komorní hře.

V roce 2019 jeho dominance v mezinárodních soutěžích pokračovala, když si z Považské Bystrice opět odvezl zlaté pásmo v komorní hře. V sólové již nemohl soutěžit. Stejně tak se v roce 2019 stal opět absolutním vítězem v okresním a krajském kole soutěže MŠMT v Jihočeském kraji. Na ústředním kole pak získal 1. místo, mimořádné ocenění poroty za aranžmá a vlastní tvorbu, a stal se absolutním vítězem 9. kategorie. Tyto výsledky jasně hovoří o jeho výjimečném nadání, kreativitě a schopnosti propojovat virtuozitu s vlastní tvorbou.

Jako pedagog jsem si u Filipa, ale i u dalších talentovaných žáků, často kladla otázku: Je důležitější připravovat se se žáky na soutěže, nebo je učit „jen“ hrát a milovat hudbu, i když třeba nejsou tak nadaní? Filipův příběh mi ukázal, že to není buď, anebo. Je to o nalezení individuální cesty. U něj šla soutěžní motivace ruku v ruce s hlubokou láskou k hudbě a touhou tvořit. Být učitelem znamená být schopen rozpoznat a rozvíjet potenciál každého žáka – ať už povede na koncertní pódia, nebo „jen“ k radosti z celoživotního hraní pro sebe. Důležité je pěstovat lásku k umění a respektovat cesty, které si žáci vyberou.

Od Hudební olympiády k filmové hudbě: Splněný sen se stává realitou

Jedním z vrcholů Filipovy studentské dráhy byla bezpochyby účast na 1. ročníku Hudební olympiády České republiky v roce 2018, kterou pořádalo Gymnázium a Hudební škola hl.m. Prahy. Soutěžil v náročné kategorii 16-19 let, kde se utkal se žáky hrajícími na klasické nástroje jako housle, klavír, flétna, hoboj, harfa a další. Popravdě? Ve společnosti těchto nástrojů jsme očekávali spíše pohrdání a fiasko. Přece jen klávesy vs. klasický nástroj, že? 😉 O to větší pak bylo naše překvapení a radost!

Filipova všestrannost se zde projevila naplno – sólový zpěv za doprovodu klavíru, test z teorie, intonace, rytmus, a především předvedení vlastní skladby. Pro tuto příležitost složil podmanivou kompozici „Frozen sleep“ pro duo elektronických kláves, kterou mistrně předvedl s Václavem Voharčíkem. Výsledkem byl absolutní triumf – nejvyšší počet bodů ze všech účastníků, zlaté pásmo a mimořádné ocenění poroty za předvedení skladby, mimořádné ocenění poroty za intonaci a rytmus, absolutní vítěz II. kategorie. Tentýž rok ho zavedl až na Mezinárodní hudební olympiádu do estonského Tallinnu, kde si s Vaškem vybojovali bronzové umístění a s hrdostí reprezentovali Českou republiku.

 Již tehdy bylo jasné, kam Filip směřuje. Jeho velkým snem, který ho provázel od dětství, vždycky bylo věnovat se tvorbě hudby pro film. A tento sen se mu splnil! Letos úspěšně absolvoval Pražskou konzervatoř, a to obor Skladba a aranžování populární hudby pod vedením Martina Blažka. A aby to nebyla jediná výzva, paralelně vystudoval informatiku (MAT-FYZ) na Univerzitě Karlově v Praze. Tato kombinace hudby, kreativity a logického myšlení je fascinující a je pro filmovou hudbu mimořádně cenná. Mimochodem jeho absolventská práce byla zaměřena na „matematiku v hudbě“.

První kroky k filmové hudbě a inspirace pro nás všechny

Filip už dokonce sklízí první hmatatelné úspěchy i na poli filmové hudby! Nedávno stál u zrodu hudby k pohádce Pyšná princezna (2024), kde pomáhal s orchestrací samotnému Ondřeji Brzobohatému. To je obrovský milník a důkaz jeho talentu a píle.

Filipův příběh je pro nás, pedagogy ZUŠ, nesmírnou inspirací. Ukazuje, že naše práce má hluboký smysl a že se vyplatí vkládat do žáků energii a vést je s vášní. Je to důkaz, že z našich ZUŠ mohou vzejít nejen nadšení amatéři, ale i špičkoví profesionálové, kteří budou tvořit budoucnost české hudby. A je to také připomínka, že ti, které učíme dnes, mohou být zítra těmi, kdo budou inspirovat nás, a budovat další „Kapitolu budoucnosti hudebního školství“.

Mé zamyšlení: Očekávání pedagoga a žáka a důležitost kontinuálního vzdělávání

Filipův příběh mi také připomíná důležitost nastavení vlastních očekávání jako pedagoga, což je téma, kterému jsme se věnovali dříve. Jako učitelé samozřejmě vkládáme do svých žáků naděje a sny. U talentů, jako je Filip, jsou ta očekávání obzvláště vysoká. Můžeme si přát, aby pokračovali, dosáhli velkých úspěchů, nebo aby nám třeba projevili vděk. Filip tato očekávání mnohonásobně překonal, ale ne vždy je to tak. Klíčem je pamatovat si, že každý žák má svou cestu, a naše radost by neměla být závislá jen na vnějších projevech nebo předem daných scénářích. Důležité je pěstovat si vnitřní uznání za naši odvedenou práci.

A právě Filipova cesta je také silným argumentem pro průběžné vzdělávání, kterému jsme se věnovali v minulém díle. Když učíte žáka, jako je on, jste neustále tlačeni k tomu, abyste byli lepší, abyste hledali nové metody, jak rozvíjet jeho potenciál. To nutí i nás pedagogy, abychom se neustále učili, adaptovali a rozšiřovali své vlastní obory. Filipův úspěch je i mou motivací k tomu, abych se dál vzdělávala a byla připravena vést další talentované žáky za jejich sny.

Máte i vy ve svém pedagogickém životě žáka, na kterého jste obzvláště hrdí?

Jaký je jeho příběh?

Podělte se s námi v komentářích pod článkem!

Těším se na vás u dalšího čtení! 🌞